TEETH - The Will of Hate
Brutální disonantní death metalové rašeliniště. Album, které je hlavně hutné, zatěžkané a dusné. Tísnivý lehce doomový drtikol nepolevující v intenzitě a tlaku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak tahle parta, hrající pomalejší a melodičtější variantu death metalu, se na scéně nijak výrazně neprosazuje, což je dle mého názoru škoda. Navíc její osudy jsou momntálně vcelku nejasné, jinými slovy KATHARSIS stojí na pokraji rozpadu. Basák Pavel Kohout spolek opustil víceméně z osobních důvodů, bubeník Filip Minajev dokonce zvažoval možnost angažmá u PANDEMIE... KATHARSIS ovšem do jisté míry prosluli i jinými než ryze hudebními...
Kohout spolek opustil víceméně z osobních důvodů, bubeník Filip Minajev dokonce zvažoval možnost angažmá u PANDEMIE... KATHARSIS ovšem do jisté míry prosluli i jinými než ryze hudebními aktivitami a představují celkem interesantní spolek, ovšem jeho momentální stagnace zatím poněkud problematizuje sepsání kloudného profilu, tudíž (asi) zneužiji trpělivosti (některých) čtenářů a některé z informací, které by patřily spíše do něj, vložím na úvod této recenze.
Za zmínku určitě stojí dvojí uspořádání ROCKu PRO DUHU, benefičního open-air festu ve prospěch hnutí, které pečuje o dospělé mentálně postižené jedince. To je aktivita jistě chvályhodná - k drsným rockerům se snad skoro ani nehodící – u jejíhož zrodu stál především Pavel Kohout spolu s Patrikem Riegerem. Poprvé tato akce proběhla v roce 1999 v Praze-Hlubočepích a kromě KATHARSIS zde bez nároku na honorář vystoupily smečky z celé republiky, jako například PANDEMIA, COWARD, PARRICIDE, DIZORDERZ, UNBORN, APPALLING SPAWN (LYKATHEA AFLAME) a další. O rok později se hrálo na pražském Výstavišti a vystupující kapely byly žánrově více rozrůzněné (vedle smeček typu COWARD, PESSIMIST či BORON se tu obejvily bandy jako PLEXIS nebo DIVOKEJ BILL). Kluci to pojali ve velkém stylu, poměrně slušná reklamní kampaň vyvrcholila jejich vystoupením na televizní obrazovce, v pořadu „Prima jízda“ (!), kde dokonce zahráli skladbu No God. Stáňa Lekešová prý z nich pak měla obrovskou „radost“, ou, to asi bolelo... I přesto všechno ale nabyl výtěžek tentokrát veškerý žádný a oproti předchozímu roku kapela skončila s dluhem...a to jednak díky slabé návštěvnosti, ale především kvůli zákazu vybírání vstupného, pronajímatelem vydanému na poslední chvíli, a povolení pouze dobrovolných příspěvků. To se samozřejmě nikdo nepředá, byť by měl podpořit účel sebeušlechtilejší...sic transit gloria mundi, tak pomíjí světská sláva, a není se čemu divit, že to kluky otrávilo a dali si propříště pokoj...
Nyní už ale k prvnímu záseku, který KATHARSIS spáchali ve stejném roce, kdy proběhl první ROCK PRO DUHU. Jde o velmi slušný materiál, hutný death pomalejšího ražení, silně melodický a zvukově pestrý, úderné tvrdosti ovšem nijak nepostrádající. Muziku má na svědomí Pavel, který mimo basy dlouhá léta trápí také klavír, a vedle rocku upřednostňuje klasiku. Na demáči je to hodně znát, zejména v instrumentálce s výmluvným názvem In Dust/Real Symphony, ale i v ostatních kouscích, kde žádné refrény či opakující se party nenajdete. Takže s nadsázkou lze produkci KATHARSIS označit za „symphonic death“, který ovšem jede! Kytaristé Patrik Rieger a Honza Krasničan odvádějí slušnou práci, jejich kombinace tvrdých riffů, sól i vyhrávek, stejně jako čaté změny tempa, dodávají muzice pestrost a specifický rozměr. Pavlova basa o sobě taky dává vědět a Filip za bicími taky umí i Patrikův chrochták stojí za to. Zkrátka KATHRASIS mají hodně osobitý projev, to se cení. Nahrávka je bezchybná, zvuku se nedá nic vytknout. Texty mají hoši dobře zvládnuté, a buď jde o sondy do vnitřního světa (Claustrophobia, Own Hatred), či lehce filosofičtější úvahu (No God), a nakonec hodně expresivně líčené pocity jedince zaživa pohřbeného (Alive In A Casket). Barevný booklet nemá chybu, hlavně obrázek na obalu stojí za zmínku. Dámský genitál s upířími tesáky, zachraň se, kdo můžeš...
Naživo už KATHARSIS v této sestavě nejspíš neuvidíte, ovšem je třeba říci, že jejich materiál fungoval i na koncertech. Zejména kytarista Honza se hodně vyhrál. S chlapci je celkem legrace, hlavně když se napijí (že, Patriku?) a vůbec...jejich demo mně ve své době hodně dostalo!!! Nezbývá než doufat, že co nevidět stvoří další stejně kvalitní zásek, byť v jiné sestavě...
9 / 10
Patrik Rieger
- kytara, vokály
Jak Krasničan
- kytara
Pavel Kohout
- basa
Filip Minajev
- bicí
1. No God
2. Claustrophobia
3. Own Hatred
4. In Dust/Real Symphony
5. Alive In A Casket
Demo 1999 (1999)
Vydáno: 1999
Vydavatel: Vlastní náklad
Produkce: Katharsis
Studio: Strouha
Brutální disonantní death metalové rašeliniště. Album, které je hlavně hutné, zatěžkané a dusné. Tísnivý lehce doomový drtikol nepolevující v intenzitě a tlaku.
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
To dojení vyschlého writer’s roomu je do nebe volající. Nových nápadů je pomálu, zato jsou rozmazané na dvojnásobek. Nekonečné plebiscity jsou ubíjející, nové hry vizuálně průměrné a když se to rozjede, přijde očekávatelný cliffhanger. Opouštím hru!
Tahle americká parta zní úplně jako revival starých JUDAS PRIEST, i ten vokál jako by patřil samotnému Halfordovi. Je to taková zasmrádlá mršina, ale překvapivě mě celkem bavilo si to poslechnout. Jestli do toho půjdu podruhé ale fakt nevím, spíše ne.
4 disky. 58 skladieb. 75-stranový booklet. Len CD a LP, žiaden streaming. Steven Wilson sa vybral zboriť mýtus, že 80’s boli umeleckou pustinou: Od THE CURE a JOY DIVISION po zabudnuté britské spolky, funguje to na ploche vyše 5 hodín. Povinné počúvanie!
Dobre to robí táto švédska superskupina. Melodický death metal vo veľmi prístupnej, niekto by zbytočne hanlivo povedal kolovrátkovej, forme. Na druhom albume v ešte zrelšej a lepšej podobe. Teším sa na ich tohtoročné koncerty!
Daniel Cavanagh asi chtěl stvořit Anathemovské album, ale utopil se v klišé. Příjemně to odsýpá a zvuk i provedení se dají těžko kritizovat, ale je to tak nepůvodní a otřepané, že to úplně kazí emoce, které by jinak určitě fungovaly. Sem se vracet nebudu.